O mně

Jmenuji se Eliška Zuzánková (rozená Patrmanová), narodila jsem se v Liberci dvěma úžasným lidem, mým rodičům. Od malička jsem tak trošku filosof. Význam slova "filosofie" mluví za vše, znamená totiž "milovat moudrost". Otázky typu, kde se vzali lidé a celý svět, co je smyslem života, kdo jsem apod. mám zapsané v deníčku od chvíle, co jsem se naučila psát. Vždycky jsem ráda malovala, kreslila, a nechávala tak plnou svobodu a důvěru mé fantazii. Teď si i vzpomínám na svůj svět z dětství, ve kterém jsem si hrála se stádem ledních medvědů a dalšími imaginárními zvířecími přáteli. Taky jsem milovala lezení po stromech.

Byla jsem vskutku zvídavé dítko, ve škole mě bavilo všechno možné, chtěla jsem všemu porozumět, ráda jsem se dozvídala nové věci, objevovala, zkoumala. Ze zájmových aktivit jsem si nemohla vybrat jednu. Všestrannost mi byla blízká. Sport, tanec, hudba, kreslení, keramika, agility s pejskem...

Tělocvična byla můj druhý domov. Díky tatínkovi jsem mohla být ve sportovní hale opravdu často. Posouvat své hranice, překonávat se a být v partě fajn lidí mě bavilo, a tak jsem u skoků na trampolíně zůstala jako aktivní skokanka osm let. Na přelomu základní a střední školy přišlo období, kdy jsem dala přednost tanci. Contemporary, jazzdance, moderna mě velmi oslovilo. A do tance jsem se zamilovala! Tolik nových možností a tak komplexní všestranný pohyb. U trampolín jsem zůstala, nicméně již ne jakožto aktivní závodnice. Začala jsem trénovat děti. Jooo, to je moje. Práce (teda spíš hra a zábava) s dětičkami je radost sama.

Po všeobecném gymnáziu bylo už na čase "vybrat si obor", nějaké zaměření, rozhodnout se kam na vysokou... Už ani nevím, jak se to stalo. Nakonec jsem se hlásila na trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu a pak na dvě fakulty na obor fyzioterapie. Přijímačky na trenérství nevyšly, a tak mi to aspoň usnadnilo rozhodnutí, že teda fyzio. A neměnila bych! Všimla jsem si, že pro mnoho vysokoškoláků v ČR je prvák tak trochu zkušebním obdobím, jestli to je vůbec obor, který by je nějak zaujal. Přiznávám, měla jsem štěstí. Cítím, že fyzioterapie byla dobrá volba (teda vlastně nevím, jestli jsem tu "volbu" dělala já, nebo "cosi vyššího" za mě :-D ). Každopádně jsem za to vděčná. I když je pravda, že při nástupu na studium fyzioterapie jsem měla jen velmi zkreslené či spíš nejasné představy o tom, co tento obor zahrnuje a obnáší. Od mala jsem říkala, že nemůžu dělat zdravotní sestru nebo doktora. Z výuky první pomoci se mi dělalo špatně. No a teď jsem vlezla na lékařskou fakultu a dalších 5 let trávila většinu času výuky v areálu nemocnice.

Vstupuji do nového světa... Šťastné dětství v láskyplné rodině, zdraví a sportující lidé kolem. A najednou jsem se ocitla v prostředí lidí nemocných, téma smrti je nějak blíž, slyším dospěláky mluvit o trápení.

Porozumět lidskému tělu, jeho fungování, je fascinující. Příroda je geniální a my jsme její součástí. Díky fyzioterapii se učím komunikovat s lidmi... slovem, dotykem, pohybem. Rozvíjet vnímání u druhých i u sebe. A ať člověk chce nebo nechce. Práce s lidmi, je práce s člověkem, celistvou bytostí. A člověk brzy pochopí, že nedává smysl oddělovat tělo, mysl, duši. 

Baví mě propojovat porozumění tělu a porozumění mysli. Často si připadám jako takový "překladatel". Jako kdybych zprostředkovávala komunikaci mezi tělem klienta a klientem samotným. Tělo nám řekne všechno. Stačí naslouchat. A někdy je potřeba se jen rozpomenout a k naslouchání se navrátit.

Když bych měla shrnout pracovní zkušenosti té osůbky jménem Eliška, tak to je od trénování dětí (skoky na trampolíně, gymnastická přípravka, pohybová všestrannost), vedení příměstských táborů a sportovních soustředění, práce fyzioterapeutky v pražské ambulanci, vzdělávání trenérů v oblasti pohybového rozvoje dětí, masáží, vedení skupinových lekcí pro děti i dospělé zaměřených na kompenzační cvičení a funkční pohyb, práce fyzioterapeutky v nemocnici až po nynější působení ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci.

Ráda se rozvíjím v různých oblastech. Je krásné, jak se vše doplňuje a obohacuje navzájem. Jsem velmi vděčná za nádhernou a inspirující zkušenost s projektem Divé ženy pod vedením Mirky Papajikové, kdy jsem mohla být součástí procesu tvorby tanečně-divadelního představení.

Díky mému partnerovi Jirkovi jsem poznala báječnou komunitu lidí a neziskovou organizaci Porozumění lidské mysli. Setkávání v rámci školy Akademie lidského potenciálu mi otevřela nové obzory. Sdílet s lidmi a vést rozhovory o tom, kde se berou naše pocity, myšlenky, jak ta naše mysl vlastně funguje, jak si s námi hraje, co je naší pravou podstatou, jestli existuje nějaká Pravda s velkým "P"... to mě zkrátka baví :-) . Všímám si totiž, jak nám takové porozumění zjednodušuje život, vztahy, lidé rozkvétají, září. Být šťastný člověk je tak přirozená a jednoduchá věc. Jen my lidi rádi hrajeme tu hru na komplikovanost a složitost. :-D  A tak jsem se rozhodla vstoupit do Akademie porozumění mysli pro profesionály, abych mohla pomáhat a sloužit lidem skrze transformativní rozhovory. Poznání, která taková setkání s transformativním koučem přináší, proměňují naše lidské životy v krásnější a ještě krásnější. Ale popisovat, jak chutná čokoláda, je asi stejně marné, jako popisovat transformativní rozhovor. Kdo neochutná, nepozná... ;-) A tak se ze mě stala certifikovaná transformativní koučka.

Ať už to moc neprotahuji, ale ať se dozvíte, co mě třeba dalšího baví a zajímá... acroyoga, tanec (ale to už víte), kontaktní improvizace, movement flow, akrobacie, čaj masala, objevování krás přírody, knížky E.Tolleho, blbnutí s dětmi a taaaak.

Vím, že jsem textem výše nepopsala "Kdo jsem", ale berte to jako příběh Elišky, která v tomto životě hraje různé role. Mohla bych totiž do kapitoly "O mně" napsat taky třeba jen jedno slovo... Vědomí.